Rodinné procházky městem, které je naším domovem, nás občas přinutí k zamyšlením nad věcmi, které po mnoho let unikaly naší pozornosti. Obvykle nás na ně upozorní naše děti, které v předškolním věku mají lépe než my vyvinutý smysl pro detail. Na jedné z nich zaujala mého čtyřletého syna stará pumpa v ulici Václavov a já jsem si při výkladu o její funkci uvědomil, že pro samozřejmost, s jakou doma otáčíme vodovodním kohoutkem už existenci studní ani nevnímáme. A přeci byly kdysi pro život v obci nepostradatelné.
Miroslav leží v lokalitě, která vlivem dešťového stínu, který tvoří Alpy a Českomoravská vrchovina nemá dostatek dešťových srážek. Vodní síť tvoří potok Miroslávka, který je již mnoho let vyváděn podzemním potrubím za Miroslav a teče přes ČOV do uměle vybudované vodní nádrže – rybník Rény. Pro osadu, která se rozvinula v okolí vodní tvrze Miroslav bylo potřeba najít dostatečné zdroje především pitné vody. Proto začali lidé hloubit studny a díky tomu, že v oblasti bylo dostatek podzemní vody, mohla se vznikající obec Miroslav rozrůstat. S rozvojem řemesel a později i průmyslu vzrůstala také zabydlenost a současně se zvyšovala i poptávka po dalších zdrojích vody. Již za Rakouska-Uherska se začalo jednat o potřebě vybudovat místní vodovod. Ale až teprve v roce 1958-59 se podařilo zadat tehdejšímu vedení MNV Miroslav provedení hydrogeologického průzkumu a provést dva základní vrty. Po zjištění, že voda je bez vady nastal zápas o finanční prostředky na realizaci vodovodu a kanalizace, shánění materiálu a zajištění hlavního investora. V době tak krátké po válce to představovalo nezměrné úsilí, které vyvinuli tehdejší předseda a tajemník MNV. Přesto se záměr zdařil a do naší vodovodní sítě se čerpá dodnes voda z dvou vrtů s označení V 24 a V 25 s původní hloubkou 67 m a v roce 1979 byl vyhlouben třetí vrt V 210 hluboký 66 m nalézajících se mezi Miroslaví a Kašencem. Jímací území je součástí neogenních uloženin Dyjsko-svrateckého úvalu, který náleží k sedimentární výplni karpatské předhlubně, která vznikla na styku Českého masívu a Karpatské soustavy. Jedná se o strukturu dílčích artéských pánví s napjatým zvodněním. Jímací území je tvořeno nadložím písčitých a štěrko-písčitých kolektorů, dosahujících mocnosti cca 18 – 25 m majících funkci výborných, relativně nepropustných stropních izolátoru, které zabraňují pronikání znečištěné povrchové vody do čerpané zvodně.
Ale vraťme se zpátky k miroslavským veřejným studnám, kterých jsem zatím napočítal dvacet jedna. Kdysi byly všechny opatřeny studničními pumpami. Které po vybudování vodovodu začaly postupně chátrat a mizet. Přibližně půlka z nich je dnes jen zakryta betonovými poklopy. Některé staré pumpy a jeden stojan v ulici Údolní a druhý u rybníčku Ramoš však ještě zůstaly zachovány. Myslím, že bychom si k těmto němým svědkům minulosti měli zachovat úctu. Sloužili dlouhá léta poctivě svému účelu a patří k historickým prvkům vývoje lidské společnosti. Proto jsem se pokusil zjistit jejich rozmístění, vyhodnotit jejich technický stav spolu s ohledem na zajištění bezpečnosti. Při té příležitosti jsem provedl jejich fotodokumentaci a postupně je s pracovníky Správy majetku města Miroslavi chceme dát do pořádku. Pro začátek je ošetříme modrým nátěrem, kterým je zvýrazníme. Budeme se snažit najít podporu radních našeho města, kterým předložíme plán postupných oprav s cílem uvést každý rok do provozu minimálně tři pumpy.
Jsem toho názoru, že je naší povinností chovat se k nim ohleduplně jako k malým místním technickým památkám a jako takové je zachovat pro budoucnost.
Ing. Martin Plechatý, SMM Miroslavi, p.o.
